Spolužáci aneb třídní vztahy

3. července 2017 v 21:37 | Adele
A teď naprosto vážně. Měla jsem jen obrovskou smůlu na školu, nebo i vy máte takový spolužáky, jako jsem měla já? Nebudu se v tomhle článku bavit o střední škole, přece jenom, jdu teprve do prváku a netuším jaký tam budou lidi. Chci se bavit o základní škole, která je důležitou částí života každého z nás.

Druhý stupeň jsem vychodila již na své třetí škole a přestože můžu říct, že tam lidi byli asi nejlepší, je to tím, že na předchozích školách jsem ostatní neměla šanci ani pořádně poznat a hlavně jsem byla ještě dítě. Tedy ne, že bych stále nebyla, ale rozumíte mi, v tý době mi o ostatní až zase tolik nešlo. Začala jsem to pořádně vnímat až v osmé třídě. Myslela jsem si, že mám ve třídě spoustu přátel, ale postupně mi docházelo, že je vídám jen ve škole a nedokázala bych jim svěřit jediné tajemství. Jelikož žiji v malé vesnici, není tu žádný člověk, s kterým bych se znala od jinud než právě ze školy, a to je ten problém. Nevím, jestli to je tím, že jsem ještě nedospěla, ale nepiju a ani po tom netoužím. Možná se teď usmíváte a říkáte si: ''Jo, ještě aby jsi v patnácti pila.'' Já vím. Jenže dnešní doba je taková, že pije hodně mladých lidí a z mé třídy to byli snad úplně všichni. Obávám se, že tohle je jeden z důvodů, proč jsem z třídního kolektivu postupně začala vypadávat a ostatním se vzdalovat. Ale po nějakým čase jsem si uvědomila, že s těma lidma vlastně ani nic společnýho mít nechci.

Udivovalo mě, jak hrozně rychle dokázali měnit názory na ostatní. Dám vám příklad. O přestávce jsem se bavila se spolužačkou, říkejme ji třeba Bětka. V tu chvíli kolem nás prošla taková ta třídní oblíbenkyně, která dostane jakýhokoli kluka se ji zachce a učitelé ji zbožňují, jelikož je vzorná a je na ní spoleh. To, že se o pár měsíců později na internetu objevily její nahý fotky, o tom ale později. Dejme tomu, že její jméno bude Anežka. Bětka se na ní podívala a hned mi začala šeptat do ucha: ''Koukni na ní, chová se jak kdyby ji patřil svět'' Ne, neřekla tohle, bylo to horší, ale nechci vám rozšiřovat slovník sprostých slov. No, další přestávku, když Bětka od Anežky něco potřebovala, tak bylo přes celou třídu slyšet jen: ''Anežko, prosím tě, zlato, děkuju, mám tě ráda, oplatím ti to.''

Po nějakým čase už jsem si na falešnost lidí, se kterými jsem trávila víc času než s vlastní rodinou, zvykla, ale i tak jsem jim dávala nějaký šance. Pro mě bylo dost těžký si přiznat, že je opustím a nebudu na ně mít žádný hezky vzpomínky. Tenkrát jsem si říkala, že i přes to všechno jsou to lidi, se kterýma se budu vídat čtyři roky a jsou částí mého života, ať chci nebo ne. Proto jsem si s nima chtěla najít společný slovo a začala jsem se dokonce i přetvařovat. Dělala jsem, jak hrozně holduju alkoholu a rozumím všem těm ''dospěláckým věcem'', jestli mi rozumíte.

Když se na to kouknu zpátky, bylo to to nejhorší, co jsem mohla udělat. Začala jsem ztrácet samu sebe a ještě k tomu kvůli lidem, jenž mají průměrné IQ tak kolem padesáti, jinak si jejich činy nedokážu vysvětlit. Ano, taky procházím pubertou, ale přece jenom už mají věk na to, aby se chovali alespoň z malé části jako lidi.

Víte, jak jsem mluvila o těch nahých fotkách? Bylo to takhle. Anežka se dostávala do puberty a poslala nahé fotky spolužákovi. Věřila mu. Hned druhý den je ale měla celá škola. Byla jsem dost znechucená, protože místo toho, aby se ostatní zastali Anežky (přestože jsem ji v lásce neměla), tak se jí smáli a fotku rozesílali dál. Ona o několik týdnů později tomu samému klukovi poslala další fotky a děj se opakoval. Ten den mi všechno došlo. Došlo mi, co to je doopravdy za lidi a i když je omlouvá puberta, je smutný, co udělali. Tolik asi k přednáškám o bezpečném internetu, které jsme mívali dvakrát do roka.

Dost jsem se nasmála na letošní vysvědčení. Nemluvím teď o tom, co se dělo ve škole, přestože ti, co se navzájem celých devět let pomlouvali, tak brečeli a objímali se navzájem. Na facebooku mám v přátelích spoustu lidí, kteří si po celý rok stěžovali ve statusech, jak moc na nic spolužáky mají a budou rádi, až vypadnou. No tenhle den si měnili úvodky na třídní fotky a brečeli nad tím, jak si budou hrozně chybět a že to byly ty nejlepší roky jejich životů. Na jednu stranu mi to přišlo vážně k smíchu, na druhou stranu jsem si říkala, jestli se u mě ten pocit taky nedostaví. Všichni mi vždycky říkali, že si ke konci roku uvědomím, co pro mě znamenají a začne se mi po nich stýskat. Stále nic.

Možná si na ně za pár let vzpomenu, možná mi budou i chybět. Spíš si ale myslím, že mi budou chybět dětská léta, než přímo lidi, kteří v nich hráli své role. Nebo to jednoduše jen moc řeším. Ale za jednu věc jsem jim vděčná. Naučili mě, že nemá cenu se kvůli nikomu přetvařovat, i přesto že s ním pak můžeme navázat určitý druh vztahu. Díky nim jsem našla začátek cesty za poznáním sebe samé a toho, kam doopravdy patřím.

A co vy? Jaký máte vztah se svými spolužáky?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sammy Sammy | 4. července 2017 v 20:26 | Reagovat

Páni. Máš opravdu krásný blog, a tenhle článek se mi také moc líbil. A hlavně neboj, pevně doufám, že budeš mít nakonec na střední škole skvělý kolektiv c:, i když není vždycky snadné najít skvělé lidi. Hlavně zůstaň vždy sama sebou.
Mimochodem, hezky kreslíš.

2 Adél Adél | 4. července 2017 v 21:19 | Reagovat

[1]: Po mých zkušenostech už nemám za potřebí se přetvařovat. Moc děkuju~

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama