Červenec 2017

''Je starší, takže má pravdu!''

6. července 2017 v 18:33 | Adél
Opět si sem jdu vylít svou vztekem naplněnou dušičku. Dnes nás doma navštívili příbuzní, které jsme již nějakou tu dobu neměli možnost potkat. Jednalo se o strýce a tetu. Abych byla upřímná, celkem jsem se těšila, což je u mě vzácnost. Z dětství mám s nimi krásné vzpomínky, proto jsem čekala, že z jejich návštěvy budu mít dobrý pocit. Ovšem mýlila jsem se.

Bylo to celkem příjemné setkání, samozřejmě 90% času jsme mluvili o mně a o tom, jak moc jsem vyrostla a jak je ze mě krásná mladá dívka. Zbytek času zabraly strejdovy vtipy, jenž opakuje celý svůj život, aby se však necítil trapně tak se jim celá rodina stále celé ty roky směje. Po společném obědě začala konverzace o různých vážných tématech a to byl ten zlomový bod.
Nebudu tu udávat přesné příklady, ale cokoli jsem řekla, tak mi bylo zbytkem rodina vyvráceno se slovy ''Ale ne, teta má pravdu''. Nemohla jsem vyjádřit svůj vlastní názor a to bych očekávala, že to bude právě má rodina, která bude mé názory chápat a podpoří mě.
Po chvíli mi bylo řečeno, že teta a strýc jsou starší, takže bych je měla respektovat a neodmlouvat. Počkejte, to jako vážně? Takže to, že se narodili o několik let dříve, než já, určuje to, kdo má pravdu a kdo ne? Já je respektuji. Vždy jsem měla respekt ke starším lidem. Ale tohle mě opravdu zaskočilo. Pár lidí mi už tuto situaci popisovalo, já si ale říkala, že přehání a nic tak hrozného to nebude. Ale když jsem to zažila na vlastní kůži, změnila jsem názor. Chápu, že mají o mnoho více zkušeností, než-li já, to však neznamená, že moje připomínka postrádá smysl. Sama mamka za mnou po jejich odjezdu přišla a řekla, že jsem v hodně věcech měla pravdu, ale raději mám příště mlčet. Což opravdu není můj styl a když mám co říct, tak to řeknu.

Je určitě důležité respektovat starší lidi, ale do nějaké míry. Přece jenom žijeme ve svobodné zemi a každý z nás má právo říct svůj názor. To, že někdo prožil více věcí a byl na více místech, ještě neznamená, že mluví vždy pravdu.

Když se víra stane fanatismem

4. července 2017 v 20:36 | Adele
Před nedávnem byla moje kamarádka na návštěvě u své silně věřící babičky na Ukrajině. Když mi vyprávěla, co všechno musela dodržovat, celkem mě to zarazilo a rozhodla jsem se, že bych o tom mohla něco málo napsat. Předem chci upozornit, že rozhodně nemám nic proti náboženství a víře jako takové. Nevadí mi křesťanství, buddhismus, ani jiné víry, tedy dokud mi je někdo necpe přímo až pod nos. Sama věřím, že tam je něco, ovšem k žádné víře se nehlásím a to protože nechci být jejím otrokem.

Připadá mi, že lidé, kteří jsou k určité víře vedeni už od dětství, v podstatě nemají šanci si vytvořit vlastní názor a pohled na věc. A ano, ve většině případů je to pro nevěřící velice otravné. Kamarádka musela kvůli kostelu nosit šaty, které nenávidí. Musela se chovat tak, jak chtěla její rodina. Kdyby vyšlo najevo, že je jiné orientace, tak se osobně bojím, co by následovalo a jak by se k ní začali chovat, jelikož popisovala jejich konverzace o podobných věcech a nic moc příjemného to nebylo. Tohle je jeden z případů, které ještě nejsou na tolik extrémní. Ale je to především smutné. Co tím myslím? Děti jsou už od narození vedeni k tomu dělat tohle, nejíst v určitou dobu, mají zakázané spoustu věcí. Žijeme v jednadvacátém století a oni ani nemají možnost poznat svět tak, jak by si zasloužili.

Pojďme se bavit o Islámském náboženství, což je bohužel celkem aktuální téma. Určitě všichni víte o teroristických útocích, které se stávají čím dál častěji a skoro po celém světě. To všechno kvůli davovému šílenství. Nechci vyvracet existenci jejich boha, ovšem zabíjení nevinných lidí kvůli někomu, kdo nejspíše neexistuje, je tragické a neuvěřitelné selhání lidskosti a všech morálních zásad. Tohle už prostě nejsou lidé. Od narození jim je do hlav vpravováno to, že musí zabít ostatní a za svůj názor jsou trestáni.
Je ale důležité zmínit, že všichni lidé vyznávající islámskou víru nemají s terorismem nic společného. Jsou to uspořádaní, slušní lidé, ale veřejnost je kvůli jejich vrstencům automaticky odsoudí.

Když náhodou někdy projdu kolem zapnuté televize, je mi zle z toho, co se ve světě děje. Obyvatelé Země se již po staletí zabijí kvůli víře. Samozřejmě, že to není jediný důvod, přesto ale.. Zabijí se, protože každý věří na něco jiného a pokud má někdo jiný názor, je to špatně. Nechci házet všechny do jednoho pytle, znám spoustu věřících, kteří jsou úžasní lidé. Kolem nás je nekonečný vesmír, spoustu neodhalených tajemství čeká ještě na Zemi na své odhalení a lidé se navzájem zabijí, protože jinak by je za to bůh, o kterém nemají jistotu, že existuje, potrestal. Tu teorii, že NASA již ví vše o této planetě a vesmíru, si necháme na jindy. Možná jsem jen snílek, ale strašně bych si přála, aby nastal den, kdy již války nebudou na prvním místě. Nevím, jestli se po smrti dozvím, co nebo kdo za tím vším stojí. To neví nikdo. Ale myslím si, že to, jak víra ovládá lidské životy, je jeden z největších problémů dnešní doby a nejspíše to nikdy nepochopím. Je dobré v něco věřit a pro něco žít, ovšem není tohle už příliš?

Spolužáci aneb třídní vztahy

3. července 2017 v 21:37 | Adele
A teď naprosto vážně. Měla jsem jen obrovskou smůlu na školu, nebo i vy máte takový spolužáky, jako jsem měla já? Nebudu se v tomhle článku bavit o střední škole, přece jenom, jdu teprve do prváku a netuším jaký tam budou lidi. Chci se bavit o základní škole, která je důležitou částí života každého z nás.

Druhý stupeň jsem vychodila již na své třetí škole a přestože můžu říct, že tam lidi byli asi nejlepší, je to tím, že na předchozích školách jsem ostatní neměla šanci ani pořádně poznat a hlavně jsem byla ještě dítě. Tedy ne, že bych stále nebyla, ale rozumíte mi, v tý době mi o ostatní až zase tolik nešlo. Začala jsem to pořádně vnímat až v osmé třídě. Myslela jsem si, že mám ve třídě spoustu přátel, ale postupně mi docházelo, že je vídám jen ve škole a nedokázala bych jim svěřit jediné tajemství. Jelikož žiji v malé vesnici, není tu žádný člověk, s kterým bych se znala od jinud než právě ze školy, a to je ten problém. Nevím, jestli to je tím, že jsem ještě nedospěla, ale nepiju a ani po tom netoužím. Možná se teď usmíváte a říkáte si: ''Jo, ještě aby jsi v patnácti pila.'' Já vím. Jenže dnešní doba je taková, že pije hodně mladých lidí a z mé třídy to byli snad úplně všichni. Obávám se, že tohle je jeden z důvodů, proč jsem z třídního kolektivu postupně začala vypadávat a ostatním se vzdalovat. Ale po nějakým čase jsem si uvědomila, že s těma lidma vlastně ani nic společnýho mít nechci.

Udivovalo mě, jak hrozně rychle dokázali měnit názory na ostatní. Dám vám příklad. O přestávce jsem se bavila se spolužačkou, říkejme ji třeba Bětka. V tu chvíli kolem nás prošla taková ta třídní oblíbenkyně, která dostane jakýhokoli kluka se ji zachce a učitelé ji zbožňují, jelikož je vzorná a je na ní spoleh. To, že se o pár měsíců později na internetu objevily její nahý fotky, o tom ale později. Dejme tomu, že její jméno bude Anežka. Bětka se na ní podívala a hned mi začala šeptat do ucha: ''Koukni na ní, chová se jak kdyby ji patřil svět'' Ne, neřekla tohle, bylo to horší, ale nechci vám rozšiřovat slovník sprostých slov. No, další přestávku, když Bětka od Anežky něco potřebovala, tak bylo přes celou třídu slyšet jen: ''Anežko, prosím tě, zlato, děkuju, mám tě ráda, oplatím ti to.''

Po nějakým čase už jsem si na falešnost lidí, se kterými jsem trávila víc času než s vlastní rodinou, zvykla, ale i tak jsem jim dávala nějaký šance. Pro mě bylo dost těžký si přiznat, že je opustím a nebudu na ně mít žádný hezky vzpomínky. Tenkrát jsem si říkala, že i přes to všechno jsou to lidi, se kterýma se budu vídat čtyři roky a jsou částí mého života, ať chci nebo ne. Proto jsem si s nima chtěla najít společný slovo a začala jsem se dokonce i přetvařovat. Dělala jsem, jak hrozně holduju alkoholu a rozumím všem těm ''dospěláckým věcem'', jestli mi rozumíte.

Když se na to kouknu zpátky, bylo to to nejhorší, co jsem mohla udělat. Začala jsem ztrácet samu sebe a ještě k tomu kvůli lidem, jenž mají průměrné IQ tak kolem padesáti, jinak si jejich činy nedokážu vysvětlit. Ano, taky procházím pubertou, ale přece jenom už mají věk na to, aby se chovali alespoň z malé části jako lidi.

Víte, jak jsem mluvila o těch nahých fotkách? Bylo to takhle. Anežka se dostávala do puberty a poslala nahé fotky spolužákovi. Věřila mu. Hned druhý den je ale měla celá škola. Byla jsem dost znechucená, protože místo toho, aby se ostatní zastali Anežky (přestože jsem ji v lásce neměla), tak se jí smáli a fotku rozesílali dál. Ona o několik týdnů později tomu samému klukovi poslala další fotky a děj se opakoval. Ten den mi všechno došlo. Došlo mi, co to je doopravdy za lidi a i když je omlouvá puberta, je smutný, co udělali. Tolik asi k přednáškám o bezpečném internetu, které jsme mívali dvakrát do roka.

Dost jsem se nasmála na letošní vysvědčení. Nemluvím teď o tom, co se dělo ve škole, přestože ti, co se navzájem celých devět let pomlouvali, tak brečeli a objímali se navzájem. Na facebooku mám v přátelích spoustu lidí, kteří si po celý rok stěžovali ve statusech, jak moc na nic spolužáky mají a budou rádi, až vypadnou. No tenhle den si měnili úvodky na třídní fotky a brečeli nad tím, jak si budou hrozně chybět a že to byly ty nejlepší roky jejich životů. Na jednu stranu mi to přišlo vážně k smíchu, na druhou stranu jsem si říkala, jestli se u mě ten pocit taky nedostaví. Všichni mi vždycky říkali, že si ke konci roku uvědomím, co pro mě znamenají a začne se mi po nich stýskat. Stále nic.

Možná si na ně za pár let vzpomenu, možná mi budou i chybět. Spíš si ale myslím, že mi budou chybět dětská léta, než přímo lidi, kteří v nich hráli své role. Nebo to jednoduše jen moc řeším. Ale za jednu věc jsem jim vděčná. Naučili mě, že nemá cenu se kvůli nikomu přetvařovat, i přesto že s ním pak můžeme navázat určitý druh vztahu. Díky nim jsem našla začátek cesty za poznáním sebe samé a toho, kam doopravdy patřím.

A co vy? Jaký máte vztah se svými spolužáky?

Co že jsem to vlastně zač?

3. července 2017 v 15:08 | Adele
Zdravím. Vlastně ani nevím, co tu dělám, ale proč to nezkusit. Není důležité, abyste znali mé jméno, ale říkejte mi třeba Adél, nebo jakkoli se vám zrovna zachce. Když vám řeknu, že je mi patnáct, je mi hned jasný, co si pomyslíte. V hlavě se vám vybaví taková ta typická patnácka s mikinou OBEY a čepicí JBMNT, která pořád dokola poslouchá Čas Hulit a tvrdí, jak se moc liší od ostatních, zatímco v ruce drží cigaretu, kterou si koupila za pět korun od spolužáka. Ne, tak tohle vážně nejsem já. Ale ani bych neřekla, že jsem šedá myš, která nezapadá a zapadnout nechce.

Pravděpodobně jen procházím pubertou, jelikož sama sebe hledám a nevím, kam vlastně patřím. V září nastupuji na novou školu do prváku, což bych moc ráda brala jako nový začátek, ovšem s mým přístupem k lidem to tak jednoduché nebude. Mám asi tak jednu kamarádku přes internet a tím pravá a pevná přátelství končí. Jsem sarkastickej typ člověka a občas, když urážím lidi, tak si myslí, že si jen dělám srandu, takže se mě drží, o což já ale moc nestojím. Uvědomuju si, jak moc sobecky a arogantně to zní, ale je to tak. Zkrátka doufám, že tam potkám lepší lidi, než jsem měla tu možnost poznat dosud, i když se obávám, že jsem jen naivní.

Jsem jen obyčejná holka, která prochází mládím a nemá své pocity komu sdělovat. Kromě psaní se ráda věnuju focení a kreslení. Ano ano, vím, velice rozmanité.. Jo a jak jste si již mohli všimnout, můj styl psaní je z 50% ironie a sarkasmus, takže než něco napíšete, rozmyslete si, jestli jste význam mých slov pochopili správně.

A nejspíše vás zajímá, o čem tenhle blog vlastně bude. V podstatě.. úplně o všem. Psaní je pro mě tak trochu únik z reality a rozhodla jsem se, že mimo knihy, kterou mám rozepsanou, budu své toky myšlenek sdílet i sem, přece jenom, psaní na blog a psaní knihy jsou dvě velice rozdílné věci. Rozhodně nečekejte pravidelnost, nevím, jak na to budu s časem. Teda.. čas je, ale lenost převažuje. I když psaní mě baví, takže by to mělo být v pohodě.

Možná to, co jsem napsala, zní tak, že nemám ráda lidi a nemáte právo mi cokoli napsat - tak to rozhodně není. Nemám ráda jen stupidní lidi, což je v dnešní době bohužel většina. Kdykoli budete chtít, můžete mi jak v komentářích tak ve zprávách napsat to, co si myslíte, nebo se zeptat na cokoli o mé osobě. Přijímám samozřejmě i kritiku - tedy, pokud bude mít nějakou gramatickou úroveň a bude slušná. Pokud ne, nečekejte na odpověď, nedostaví se.

Nebudu tu už dál vykecávat. Je úplně jedno, kdo jsi, kolik ti je, co máš rád, nebo jak jsi na tenhle blog vlastně narazil. Pokud máš volnou chvíli a chceš si přečíst něco ze života dívky, která své myšlenky ventiluje pomocí článků, jsi na správném místě. Udělej si kafe, čaj, nebo cokoli co uspokojí tvé chuťové buňky a pohodlně se usaď, začínáme.